Skutečná lekce z časové relativity čekala v poslední listopadový pátek letošního roku na všechny ty, kteří na koncert švédských stars THERION v KC Vltavská dorazili v souladu s údajem uváděným na vstupence, tedy ve 20.00 hod. Než se totiž přes ochranku (jejíž člen mě mimochodem ještě před devatenáctou hodnou uctivě ujišťoval, že dovnitř se začne pouštět tak okolo půl osmé, dřív ne) a šatnu dostali do samotného sálu, bylo bez náhrady po vystoupení LOCH VOSTOCK. Můžeme pochopitelně diskutovat o tom, jak velkou „újmu“ znamenalo neshlédnutí zrovna téhle kapely, ale to nic nemění na faktu, že dramaturgové respektem k platícímu divákovi zrovna nehýřili, což by se jim samozřejmě někde jinde a někdy jindy (na takovém fotbalovém stadiónu kupříkladu) nemuselo zrovna vyplatit.

Disinformován tedy i já s drobným zpožděním docházím s křížkem po vostockém funuse a sotvaže vypátrám, kdože se to právě rozcvičuje na pódiu, už už si musím ucpat zvukovody a prchnout z balkónového ochozu, neb zvuk je zde skutečně naprosto příšerný, s neuvěřitelným potlačením snad všeho myslitelného. O patro níž je to naštěstí zcela zásadně lepší, takže konečně mohu nejen okem spočinout na norských LEPROUS, pro mne do té doby velkou neznámou, byť cosi jsem si samozřejmě mohl vydedukovat z koncertní společnosti ostatních spolků. Bylo to tedy skutečně poctivě seversky metalově temné, místy z toho dýchal přímo doomový odkaz a stejně často byly k zaslechnutí i náznaky jakési moderní avantgardy resp. snahy znít co možná nejodlišněji. Celkově vzato se pětice, jež má prozatím na kontě pouze debutové album „Tall Poppy Syndrome“ z loňského roku, předvedla v poměrně pozitivním světle, na němž byla k obtíži (při vší úctě ke všemu doommetalovému) snad jen příliš dlouhá stopáž některých předváděných čísel.

Chvíli před půl desátou pak nastoupili i samotní THERION a všichni ti, kteří je (jako já) neviděli u příležitosti vydání alba „Gothic Kaballah“ v roce 2007 v Abatonu, se mohli upřímně nadchnout nad bezvadnou scénickou prací, kterou si sebou kapela přivezla. V prostoru před bicími se totiž nacházela dvě jakási zábradlí, jejichž účelem bylo poskytnout azyl některému ze čtveřice zpěváků, který právě nezpíval, zatímco ti ostatní se pak předváděli v plném světle v popředí, rámovaném z levé strany oběma kytaristy (tj. i principálem Johnssonem) a z pravé baskytaristou, ve kterém jsem ke svému neutuchajícímu údivu identifikoval nikoho menšího než Waldemara Sorychtu, povoláním snad všechno možné, jen ne koncertního krotitele čtyř strun. Podívaná to byla vskutku náramná, už jen z toho důvodu, že všichni čtyři pěvci se střídali s náramnou důstojnosti, a ve chvílích, kdy nebyli „na tahu“, se nezapomínali stavět a tvářit dostatečně dramaticky (Katarina Lilja byla v tomto směru bezkonkurenčně nejlepší). Navíc i oba pánové za mikrofonem mají charismatu na rozdávání (zatímco u Snowyho Shawa snad není nutné připomínat, co všechno už na metalových kolbištích dokázal, u Thomase Vickströma si dovolím za vše poznamenat, že nazpíval třeba nedoceněné album krajanů CANDLEMASS „Chapter VI.“), takže kdo by snad měl pochybnosti o schopnostech THERION přenést okázalou teatrálnost, jíž nelze jejich pozdějším albům rozhodně upřít, na koncertní pódia, nejspíš by se onen pátek večer divil.

Ptáte-li se v tomhle světle, kterou skladbou mohli THERION asi tak začínat, odpověď byla při pohledu na motiv nového alba „Sitra Ahra“ na plachtě za zády kapely zcela zjevná. Titulní věc nahrávky, která mne ve světle ostatních redakčních reakcí až nečekaně pozitivně oslovila, byla živě jedním slovem působivá. Christofer Johnsson navíc světil svoji novou image s oblekem, cylindrem a černými brýlemi (pravda, ne na dlouho, protože v sále bylo přece jen poměrně teplo), takže asi nemusím zdůrazňovat, že nálada ve slušně zaplněném kulturním centru byla hned od začátku výrazně povznesená. A tak to šlo pořád dál, celou tou více než hodinu a půl trvající skvělou metalovou show, plnou výborného zpěvu (fantastické vícehlasé provedení skladby „Hellequin“ stálo na jejím úplném čele), překvapivých vsuvek (to když se třeba Thomas Vickström předvedl s příčnou flétnou) a celé řady skladeb (viz. níže), která by sice subjektivně snesla některá vylepšení, ale v předvedené sestavě i tak zahrála na velmi silnou notu. Závěrečné jistoty „Rise Of Sodom And Gomorrah“ a „To Mega Therion“ na tom pochopitelně už nemohly mnoho změnit, spíše naopak, takže si skutečně nedovedu představit, že by pražská oslava třiadvacátého roku THERION na scéně, jak o ní v závěru hovořil sám kapelník Johnsson, mohla mít vůbec lepší scénář.

Play list:

1. Sitra Ahra
2. Wine Of Aluqah
3. Typhon
4. The Perennial Sophia
5. Hellequin
6. Nifelheim
7. Voyage Of Gurdjieff (The Fourth Way)
8. Ljusalfheim
9. Dies Irae
10. Ginnungagap
11. Kali Yuga Pt. 3
12. Call Of Dagon
13. Clavicula Nox
14. Enter Vril-Ya
15. The Blood of Kingu
16. Lemuria
17. Unguentum Sabbati
18. The Rise Of Sodom And Gomorrah
19. To Mega Therion